11. Buddhistické svaté texty

Téměř všechna náboženství mají nějaký druh svatých textů nebo bibli. Jakou svatou knihu má buddhismus?

Posvátnou knihou buddhismu je Tipitaka. Je psaná starobylým indickým jazykem páli, který je velmi blízký jazyku, kterým mluvil sám Buddha. Tipitaka je velmi rozsáhlá kniha. Její anglický překlad má téměř čtyřicet svazků.

Co vyjadřuje slovo Tipitaka?
Je složeno ze dvou slov. Ti znamená „tři“ a pitaka znamená „koše“. První část názvu se vztahuje ke skutečnosti, že buddhistické svaté texty se skládají ze tří částí.

První část, nazývaná Sutta Pitaka, obsahuje všechny Buddhovy rozpravy a rozpravy některých jeho osvícených žáků. Látka obsažená v Sutta Pitace je velmi rozmanitá, což Buddhovi umožňovalo komunikovat o pravdách, které učil, s různými typy lidí.

Mnohé z Buddhových rozprav jsou ve formě kázání, zatímco jiné jsou ve formě dialogů. Další části Tipitaky, jako například Dhammapada, prezentují Buddhovo učení prostřednictvím poezie. Džátaky, které jsou také součástí Sutta pitaky, obsahují radostné příběhy, ve kterých jsou hrdiny často zvířata.

Druhou částí Tipitaky je Vinaja Pitaka. Obsahuje rannou historii klášterního řádu, pravidla a postupy pro mnichy a mnišky a rady pro řízení klášterního života.

Třetí částí je Abhidhamma Pitaka. Pokouší se o systematickou a komplexní analýzu všech částí, ze kterých se skládá každý jedinec (bytost). Ačkoli je vznik Abhidhammy datován o něco později než předchozí dvě části, neobsahuje nic, co by s nimi bylo v rozporu.

A těď blíže vysvětlím význam slova pitaka. Ve staré Indii používali stavební dělníci k dopravě stavebního materiálu předávání košů. Položili si koš na hlavu, ušli s ním nějakou vzdálenost k dalšímu dělníkovi, předali mu ho, a pak celý proces zopakovali.

Písmo bylo v Buddhově době známé, ale bylo považováno za méně spolehlivé. Kniha mohla shnít ve vlhkém období dešťů nebo být sežrána bílými mravenci.

Proto mniši a mnišky svěřili Buddhovo učení své paměti a navzájem si ho předávali stejně jako si stavební dělníci předávali stavební materiál v koších, a tak se dnes tři části buddhistických písem nazývají „koše“.

Tímto způsobem byla Tipitaka zachovávána několik stovek let, až byla nakonec zapsána na Srí Lance asi 100 let př. n. l.

Když byly buddhistické texty tak dlouho předávány pouze ústně, musí být velmi nespolehlivé. Mnoho z Buddhova učení tak mohlo být změněno nebo zapomenuto.
Tipitaka byla zachována díky společnému úsilí komunity mnichů a mnišek. Scházeli se v pravidelných intervalech a recitovali její části. Díky tomu je téměř nemožné, aby do ní bylo něco přidáno nebo aby byly některé její části změněny.

Můžeme si to představit takto. Kdyby sto lidí znalo text nějaké písně nazpaměť a jeden z nich by při zpěvu zazpíval část některé sloky špatně a nebo by se pokusil vložit do textu sloku novou, co by se stalo?

Ostatní si text pamatují správně, a tak by chybujícího opravili a zabránili by mu udělat v textu jakékoli změny. Je také důležité mít na mysli, že ve staré Indii nebyly žádné televizory, noviny nebo reklama, které mohly tehdejší lidi rozptýlit nebo zneklidnit; mnichové a mnišky k tomu ještě meditovali, a díky tomu měli velmi dobrou paměť.

Dokonce i dnes, dlouho poté, co spatřil světlo světa vynález knihtisku, žijí mniši, kteří dokáží zarecitovat celou Tipitaku nazpaměť.Je toho schopen barmský mnich Mengong Sayadaw, o kterém je zmínka v Guinessově knize rekordů jako o člověku s nejlepší pamětí.

Jak důležité jsou pro buddhisty buddhistické texty?

Buddhisté nepovažují buddhistické texty za neomylné duchovní sdělení od Boha, kterému musí doslova věřit. Buddhisté je spíše čtou jako souhrn rad, vysvětlení, ponaučení a povzbuzení od velkého muže.

Naším cílem by mělo být porozumění toho, co Tipitaka učí. Buddhova slova by měla být vždy porovnávána s naší zkušeností.

Zmínil jste již část Tipitaky s názvem Dhammapada. Co je jejím obsahem?
Dhammapada je malá část prvního dílu Tipitaky. Její název může být přeložen jako „Cesta pravdy“ nebo „Verše pravdy“. Obsahuje Buddhova slova ve 423 verších.

Některé z nich jsou velmi jadrné, jiné naopak velmi vážné, některé obsahují trefná přirovnání a jiné jsou velmi líbivé. Asi proto je Dhammapada nejpřekládanější část buddhistické literatury. Byla přeložena do většiny světových jazyků.

Někdo mi říkal, že buddhisté by nikdy neměli pokládat knihu obsahující část Tipitaky na zem nebo ji nosit pod paží, ale že by ji měli ukládat vždy na nějaké vysoko položené místo. Je to pravda?
Až donedávna byly knihy v buddhistických zemích, stejně jako ve středověké Evropě, velmi vzácnou a hodnotnou věcí. Proto bylo s knihami zacházeno s velkým respektem a zvyk, který jste právě zmínil, je toho důsledkem.

Na tomto zvyku jistě není nic špatného, většina praktikujících by ale dnes souhlasila s názorem, že nejlepší způsob, jak projevit respekt buddhistickým textům, je praktikovat učení, které obsahují.

Je pro mě velmi těžké číst buddhistické texty. Zdají se mi dlouhé, nudné a některé části se opakují.
Když otevřeme knihu se svatými texty, očekáváme slova nadšení, radosti a chvály, která nás potěší a inspirují. Pro někoho proto může být četba buddhistických textů zklamáním.

Některé Buddhovy rozpravy jsou velmi působivé a líbivé, většina z nich se ale podobá filozofickým tvrzením, která obsahují definice výrazů, dlouhé polemiky, podrobné rady k meditaci a každodennímu jednání. Jejich obsah zaujme spíše intelekt než emoce.

Když přestaneme srovnávat Tipitaku s texty jiných náboženství, zjistíme, že buddhistické texty mají svou vlastní krásu – krásu moudrosti a jasného vyjadřování.

Četl jsem, že buddhistické texty byly původně zapsány na palmových listech. Proč?
V době, kdy byly texty zapsány, ještě nebyl papír v Indii a na Srí Lance k dispozici. Obyčejné dokumenty jako smlouvy, účty a dopisy byly zapsány buď na zvířecí kůži, kovových plátech nebo na palmových listech.

Buddhisté se vyhýbali používání zvířecích kůží, psaní na kovových plátech bylo nákladné a zdlouhavé, a tak byly použity palmové listy. Jednotlivé listy k sobě byly svázány motouzem a vloženy mezi dvě dřevěné desky tak, aby jejich skladování bylo pohodlné a nedošlo k jejich poškození.

Když se buddhismus dostal do Číny, byla Tipitaka zapsána na hedvábí a na papír. Asi o pět set let později vedla potřeba vytvořit více kopií k vynálezu tisku. Nejstarší tištěná kniha na světě je čínský překlad jedné z Buddhových rozprav, který byl publikován v roce 828 n. l.